Tuaregové

Tuaregové obývali v dávných dobách severní část Sahary a postupně se přesouvali na jih, až po jižní břehy řeky Niger. Ustupovali tak před dobyvateli severní Afriky. Nejdřív před Římany, ti se však do pouštních oblastí neodvažovali. Výraznější pohyb nastal v 11. století v souvislosti s razantním postupem Arabů, kteří přišli do severní Afriky v 7. století a brzy ji zcela ovládli. Místní berberské obyvatelstvo přijalo islám i arabský jazyk a písmo. Pouze Tuaregům se podařilo alespoň částečně uniknout arabskému vlivu, a to ústupem do jižnějších oblastí Sahary. Islám sice také přijali, ale v mírnější podobě a zachovali si přitom některé prvky svého původního náboženství. Díky značné izolaci hluboko v poušti a minimálnímu kontaktu s okolím pokračovali téměř nerušeně ve svém předchozím způsobu života, a tak „konzervovali“ svou kulturu, jazyk a písmo, v podstatě až do současnosti. Jako jediný z berberských národů používali nepřetržitě původní písmo tifinar, které tak přenesli z dávné minulosti do současnosti a ke kterému se dnes ostatní Berbeři jako k jednomu z pilířů své národní identity vracejí.

Obrázek : http://www.azawakh.com/iest.htm

 Ettebel - kmenový svaz

Tuaregové neboli Kel Tamašek (kel znamená v jazyce Tuaregů „lid, lidé“ - tedy lidé, kteří mluví jazykem tamašek, což je název jazyka Tuaregů), ačkoli žijí roztroušeni na obrovském území, na první pohled chaoticky a „na divoko“, tvoří ve skutečnosti společenství s velmi propracovanou strukturou.

Při osidlování jižní Sahary se postupně usadili v horských oblastech Tassili n‘Ajjer v dnešním Alžírsku a Lybii, Ahaggar na jihu Alžírska, Adrar des Iforas v Mali a Aïr v Nigeru, kde vznikla hlavní centra tuarežské společnosti. Na základě tohoto se vytvořila velká rodová společenství (kmenové svazy, konfederace), ettebel : Kel Ajjer (lidé z pohoří Tassili n‘Ajjer), Kel Ahaggar (lidé z pohoří Ahaggar), Kel Tademekkat (lidé z oblasti Tademekkat na severu Mali) a Kel Aïr (lidé z pohoří Aïr). Postupně vznikaly další, z těch nejvýznamnějších to jsou Kel Adrar (lidé z pohoří Adrar des Iforas na severu Mali), Iwellemeden Kel Ataram (na jih od řeky Niger v Mali s centrem ve městě Menaka), Iwellemeden Kel Denneg (západní část Nigeru - kraj Azawagh) a Kel Gress (jižní okraj Nigeru). V rámci těchto velkých skupin existují i menší, např. skupina Kel Aïr zahrnuje, kromě jiných, Kel Feruan z pohoří Aïr nebo Kel Fadey (severovýchod od města In Gall). V průběhu historie docházelo k proměnám podle toho, jak které skupiny získávaly moc nebo ji naopak ztrácely.  

Tato společenství nazývají Tuaregové ettebel, což je válečný buben symbolicky představující moc příslušného společenství, používaný pro vyhlášení válečných akcí, pro předávání šifrovaných zpráv nebo při významných shromážděních. Ettebel měl v rukou nejvyšší představitel společenství amenukal, který stál v jeho čele. Každý ettebel představoval samostatné společenství s vlastním vnitřním uspořádáním.

Tawsit - kmen

K tomuto horizontálnímu členění založeném na ovládaném území se připojuje členění vertikální založené na společenské úrovni. Každý ettebel zahrnuje větší či menší množství kmenů s rozdílným společenským postavením.

Kmen neboli tawsit/tawšit vychází z rodové příslušnosti - všichni jeho příslušníci se odvolávají na společného předka (často ženského předka, protože tuarežská společnost je v základu matrilineární - příslušnost jedince ke kmeni se odvozuje od jeho matky, s tím pak souvisí specifické postavení ženy). V čele kmene stojí náčelník (amrar), který řídí vnitřní záležitosti a zároveň vystupuje jako jeho vnější zástupce. Náčelník je volen na základě původu, musí totiž pocházet z „panovnického“ rodu, a také na základě osobních vlastností.

Hierarchické uspořádání společnosti spočívá právě v postavení těchto kmenů. V minulosti se rozlišovaly tři úrovně : nejvýše stály "urozené" kmeny válečníků, představující vládnoucí vrstvu, která zajišťovala ochranu celého společenství, pak byly kmeny ve více či méně podřízeném vztahu, které za ochranu poskytují válečníkům materiální a duchovní zabezpečení (pastevci a kněží), mimo hierarchii stáli řemeslníci, kteří byli přidruženi k jednotlivým kmenům,  a nakonec na nejnižší úrovni byli otroci, kteří na rozdíl od všech ostatních nebyli svobodní, ale byli majetkem svých pánů, ať už válečníků, pastevců nebo marabutů (kněží).

Imažiren (Imušar, Imuhar) jsou urození válečníci, kteří stojí na nejvyšší příčce a jejichž úkolem je vládnout a bránit území. Organizují válečné a karavanní výpravy. Jsou cvičeni k boji, výborně zacházejí se zbraněmi jako je meč (takuba), kopí a dýka, jsou mistry ve výcviku a ovládaní velbloudů. Kromě fyzické zdatnosti je velký důraz kladen na morální hodnoty, válečnická čest je jednou z nejvíce uznávaných vlastností, kterou lze získat pouze v boji se sobě rovným protivníkem. Ani při kořistnických výpravách se nesmí útočit na neozbrojené obyvatele (ženy, svaté muže ...), je zakázáno vstupovat do stanů, ničit majetek, zabíjet zvířata. Boj pro válečníka může skončit pouze vítězstvím nebo smrtí, utéct z boje by znamenalo zesměšnit se v očích celého kmene.

Imrad jsou příslušníci kmenů v podřízeném postavení vůči imažiren. Žijí pod ochranou urozených kmenů a za to jim poskytují materiální podporu : starají se jim o jejich zvířata a platí jim daně, většinou v naturáliích (zvířata). Sami jsou pastevci drobného dobytka, proto jsou někdy nazýváni Kel Ulli - lidé od koz (velbloudi jsou výsadou urozených), a také se účastní válečných výprav.

Inaden (inhaden), v překladu kováři, ale ve skutečnosti řemeslníci, kteří pracují nejen s kovem, ale i se dřevem a kůží, mají zcela specifické postavení. Velmi uctívaní pro své umění, dědičně předávané z generace na generaci, se kterým vyrábějí předměty nezbytné jak pro běžný život (nádobí, nářadí, vaky apod.), tak i pro významné události (zbraně, sedla, šperky), mají velkou svobodu slova. Svým hodnocením událostí a osob vytvářejí obraz každého člena kmene, a mají tak moc ovlivnit jeho společenské postavení. Proto jsou nejen uctíváni, ale i velmi obáváni. Jejich dílny bývají hojně navštěvovány všemi vrstvami společnosti a vedou se tam nejrůznější diskuze. Často působí i jako důvěrníci nebo prostředníci v nejrůznějších záležitostech a bývají zváni na všechny důležité oslavy. Každý náčelník měl svého řemeslníka, kterého využíval často jako svého mluvčího a vyslance. 

Ineslemen neboli "lidé islámu" jsou znalci Koránu, marabuti - svatí muži, kteří umějí číst a psát v arabském jazyce. Mají hlavní slovo v duchovních i v právnických záležitostech. Každá významná událost, rodinná (svatba, "křest", iniciace, pohřeb) nebo kolektivní (válečná výprava, jmenování náčelníka) si vyžadovala duchovní posvěcení. Marabuti mají i roli soudců při rozepřích a léčitelů (spojení víry a magie). Jejich moc se v jednotlivých společenstvích liší, může dosáhnout až k úrovni urozených válečníků.

Iklan, doslova „černí“, jsou otroci, kořist z nájezdů v oblastech jižně od Sahary získávaná z černošského obyvatelstva. Bývali přiděleni k jednotlivým kmenům a pověřeni domácími pracemi a hlídáním dobytka. V severních oblastech tse vyskytovali pouze v malém množství, zato hodně jich bylo na jihu, kde přírodní podmínky umožňují chov velkých stád a pěstování obilnin pracovní síla je tedy hodně žádaná. Často se mluví o vlídném zacházení Tuaregů s otroky, které někdy přecházelo až v přátelský vztah díky společnému každodennímu životu. Sňatky svobodných Tuaregů s otroky nebývaly vzácností. Děti otroků, případně děti z další generace bývaly už tak sžité s tuarežskou společností, mluvily jejich jazykem a ctily jejich kulturu, že dostaly od svých pánů svobodu a také do začátku nového života určitý majetek, většinou zvířata, aby se mohly samostatně uživit.Tak se staly svobodnými příslušníky kmene, i když jejich postavení, stejně jako postavení dětí narozených ze sňatku s otrokem či otrokyní, bylo nižší než všech ostatních svobodných Tuaregů. Tuto teorii povrzuje i velké množství Tuaregů evidentně černošského původu v jižních oblastech, kteří hrdě demonstrují svoji příslušnost k tuarežské kultuře. Ve většině případů jde o bývalé otroky.

To dokazuje velkou pružnost struktury jejich společnosti, Tuaregem se lze stát, ať už uvolněním z otroctví nebo asimilací cizinců. Tuarežská společnost, založená na hierarchii, v níž každá vrstva a skupina má přesně vymezenou svou společensko-politickou roli, je zároveň proměnlivá a přizpůsobivá konkrétním podmínkám a potřebám. Počet členů jednoho kmene se může pohybovat od několika desítek až po několik tisíc, výskyt společenských vrstev jednotlivých oblastech bývá nerovnoměrný, např. u Kel Ahaggar, Kel Ferwan a Kel Fadey se ineslemen vyskytují zřídka nebo vůbec a imrad převažují, zatímco u Iwellemeden Kel Denneg je to přesně naopak. Kromě příslušnosti k určitému společenství a k určité společenské vrstvě je postavení jedince dáno i jeho osobními kvalitami.

Vztahy mezi jedinci různých vrstev jsou spíše harmonické, protože jejich role se vzájemně doplňují, tak se i vzájemně respektují. Oproti tomu vztahy mezi jedinci i skupinami na stejné úrovni jsou charakterizovány rivalitou a soupeřením, a tedy i častými konflikty.

Současnost

Dnes toto uspořádání společnosti už v podstatě neplatí. Členění na rodová společenství neboli ettebel bylo oficiálně zrušeno francouzskými kolonialisty počátkem 20. století a nahrazeno koloniální správou s cílem narušit jednotu Tuaregů a snáze ho tak ovládat. Nicméně využili autoritu tradičních náčelníků ke spolupráci při správě jednotlivých správních celků, jejichž „vláda“ tak vlastně pokračovala i v koloniálním období.

Po vzniku samostatných států přechází celá společnost postupně na klasický model demokratické státní správy, který odporuje tradiční společenské hierchachii Tuaregů (teď jsou si všichni před zákonem rovni a otroctví je zakázáno). Navíc změna životních podmínek přinesla s sebou nové situace (místo kočování po poušti život ve městech, práce v úřadech, částečný přechod z pastevectví na zemědělskou činnost atd.), ovšem ve vědomí Tuaregů stále přetrvává jejich starý systém rodových i sociálních vztahů, a tak např. představitelé místní samosprávy jsou často voleni z urozených kmenů nebo mnohdy

Tuaregové identifikují sami sebe i ostatní uvedením příslušnosti k určitému kmeni. Issouf ag Maha, pokrokový, vysokoškolsky vzdělaný Tuareg, donedávna starosta města Tchirozérine v severním Nigeru se v úvodu své knihy Tuareg 21. století představuje a uvádí původ svých rodičů - že otec jeho otce je z urozeného kmene Kel Ezil patřícího ke skupině Kel Ferwan a matka jeho otce je princeznou z kmene Iralgauan (Ighalgawane) ze skupiny Kel Fadey, a že tedy patří k vrstvě imažiren. I když vzápětí horuje proti tomuto přežitému „feudálnímu“ systému, zdůvodňuje tuto informaci tím, že pro mnohé to znamená opěrný bod v zařazení jedince do společnosti.

Zdroje :

Claudot-Hawad, Hélène. Touaregs. Apprivoiser le désert. Paris : Gallimard (Coll. Découverte), 2002. 144 s.

Bernus, Edmond. Histoires parallèles et croisées : nobles et religieux chez les touaregs Kel Denneg. 1990.

Bernus, Edmond. Les Touaregs. in Revue de Survival International (France), Ethnies, n° 6-7 : 7-13, Paris, 1987.

Ag Maha, Issouf. Touareg du XXe siècle. Brinon-sur-Sauldre : Grandvaux, 2006. 196 s.