Tuarežský výraz enad / enhad (v množ. čísle inadan / inhadan) se nepřesně překládá jako kovář. Nepřesně proto, že označuje nejen výrobce předmětů z kovu (stříbra, mědi, bronzu atd.), ale i ze dřeva. Jejich ženy se věnují práci s kůží. Je tedy lepší mluvit o řemeslnících. S jiným typem řemeslníků, a to s hrnčíři (akano, pl. ikanawan), se lze setkat pouze na jih od Sahary u Kel Gres a Iullimiden. Řemeslníci - kováři se oproti tomu vyskytují u všech skupiin Tuaregů.
Většina řemeslníků pracuje s kovem i dřevem, existují ale i skupiny, které se specializují hlavně na práci s kovem (inadan wan tizoli) či na práci s dřevem (inadan wan Tamanannad - tak se nazývají např. řemeslníci z oblasti Aïr pověstní tím, že vyrábějí nádherná sedla na velbloudy; podle legendy je zakladatelkou rodu všech tuarežských řemeslníků žena jménem Tamenennat / Tamamenet). Méně často se setkáme s řemeslníky, kteří pracují s dřevem, zatímco jejich ženy vyrábějí keramiku (inadan wan talaq - talaq znamená hlína, bláto).
Kováři či řemeslníci mají zvláštní postavení. Žijí s ostatními společně v tábořištích a vesnicích a vyrábějí pro ně (i opravují) kovové a dřevěné potřeby - nože, dýky, nádobí, sedla, šperky. Jejich ženy pracují s kůží a vyrábějí ozdoby do stanu, různé kabely, tašky a taštičky. Za své výrobky dostávají jídlo, případně peníze. Ačkoli žijí s ostatními skupinami pohromadě, bydlí často trochu stranou, na kraji tábořiště. Nikdy se nevěnují zemědělství ani válčení, dokonce ani během různých povstání, kdy byly celé saharské kraje v jednom ohni, nevzali zbraň do ruky.
Pracují s ohněm, což je odedávna považováno za jakousi magii. Lidé na to hledí s obdivem a strachem zároveň. Proto si je předcházejí, pro jistotu. Zvou je na všechny rodinné oslavy a štědře je hostí. Kováři se tak účastní rodinného života svých sousedů a znají i mnohá jejich tajemství. Mohou kdykoli vstoupit do stanu či domu a nikdo je nevykáže. Mohou požádat téměř o cokoli a každý se jim v rámci svých možností snaží vyhovět. Nejsou vázáni značně složitými a přísnými pravidly zdvořilosti a ohleduplnosti jako ostatní. Mohou veřejně kohokoli kritizovat a dovolit si nemístné poznámky. Vše jim projde.
S tím souvisí i jejich role velvyslanců v rámci kmene i mimo něj (označení enad pochází zřejmě od slovesa nadu, které znamená "radit, být pověřen"). Rodiny je často využívají jako posly a vyjednavače při řešení vzájemných sporů nebo při dojednávání svatby. Při válečných konfliktech je náčelníci vysílali se vzkazy do tábora svých protivníků a svěřovali jim i důležité mise. Tito vyjednavači se označují výrazem anesfada, v množ. č. inesfadan. Podle jedné legendy "kovářka" (tenadt - žen. rod od enad) žila u kmene Kel Fadey v tábořišti náčelníka Wan Agoda. Náčelníkův syn El Kabus zašel jednou ke kovářce na kus řeči a mezitím nepřátelský kmen Ikazkazan napadl tábořiště a mimo jiné také ukradl vzácný El Kabusův talisman. El Kabus byl zdrcený ztrátou svého talismanu a celé dny jen ležel ve stanu jako bez života. Kovářka se tedy odebrala do tábořiště kmene Ikazkazan a nabídla jim své služby. Poté co vyrobila a opravila mnohé předměty, dostala za úkol zašít potrhané pouzdro na El Kabusův talisman. Pouzdro zašila, ale talisman z něho vzala. Za svou práci dostala dva velbloudy a vrátila se i s talismanem do tábora. Zašla za El Kabusem : "Vstávej, zbabělče, je konec lenošení a vzdychání. Tady máš svůj talisman." El Kabus vyskočil, vyšvihl se na koně a odjel do dalekého údolí, odkud přivedl devět velbloudic a věnoval je kovářce jako odměnu.
Při slavnostním porážení zvířat (ovcí, koz, méně často býků a výjimečně velbloudů - jen u severních Tuaregů) bývá zvykem věnovat řemeslníkům jednu část ze zvířete, a to vždy přední část hřbetu (tanazermeyt), někdy zvaná seknes inadan, tj. "vyvolá hádku kovářů", protože o ni kováři velmi stojí a často se o ni pohádají. Kdyby se tento zvyk nedodržel, kováři by se pomstili, a to svými prostředky : prokletí, pomluvy, výhrůžky, nepřátelské chování a nejrůznější schválnosti.
Kováři také používají zvláštní "tajný" jazyk (tenet), argot, kterému rozumějí jen oni a mohou se tak bez obav bavit uprostřed ostatních Tuaregů, aniž by jim ostatní rozuměli. Struktura tohoto jazyka je stejná jako v tamašku, jen slovník je odlišný. Podle některých studií se jedná spíš o šifrovaný jazyk.
Původ inaden je zahalen rouškou tajemna. Často se hovoří o židovském původu (pravdou je, že v severní Africe bývala výroba šperků výsadou početné židovské komunity), jindy se říká, že přišli z Egypta, Súdánu, Čadu, Maroka. Dohadů je spousta, ale všechny mají společné to, že mají jiný původ než ostatní Tuaregové. Přes dávné soužití s tuarežskými kmeny se zřídka mísí jejich krev s ostatními členy. Na obou stranách je silná snaha o zachování vzájemné odlišnosti, ke smíšeným sňatkům dochází velmi zřídka. Tuaregové říkají, že fyzický kontakt s ženou z kovářovy rodiny je nečistý, a pokud se muž takto zapomene, musí se očistit koupelí v mléce. K tomu se trochu zlomyslně dodává, že je na to třeba příliš mnoho mléka, takže je lepší se takové situaci vyhnout. Určitá fyzická odlišnost je asi pro Tuaregy zřejmá, protože tvrdí, že kováře (muže i ženu) podle rysů v obličeji bezpečně poznají.
Kováři také na rozdíl od většiny ostatních Tuaregů praktikují polygamii, mívají dvě i tři ženy. Pro děti je dopředu jasné, že v rodové linii budou pokračovat. Nejen že budou vykonávat stejné řemeslo jako jejich rodiče, ale také si budou hledat své budoucí partnery ve stejné společenské skupině, tedy v rodinách kovářů. Řemeslo se předává uvnitř rodiny z generace na generaci.
Ve vztahu k ostatním Tuaregům kmene, ať mocného (imušar) či slabšího (imrad), nejsou v podřadném ani závislém postavení. Jsou svobodní a s příslušným kmenem žijí zcela dobrovolně. Ačkoli se identifikují podle kmene, na jehož území se usadili, třeba i po celé generace, mohou kdykoli v případě neshod odejít. Ostatní členové skupiny na ně sice často hledí poněkud s despektem a posmívají se jim, ale ve skutečnosti je respektují a cení si jejich práce. Známá postava tuarežských legend Amamellen dokazuje v jednom příběhu své ženě potřebnost kovářů : jednoho dne mu žena oznámila, že už nechtěla kováře pořád živit a šatit, a tak je vyhnala. Amamellen v noci rozbil všechno nádobí a nářadí v tábořišti. Ráno si pak žena zoufala, že nemá jedinou misku, aby se mohla napít mléka, a prosila svého muže, aby co nejrychleji nějaké řemeslníky přivedl.
Respekt však nevyplývá pouze z řemeslné činnosti inaden, byť pro celou společnost velmi užitečné. Neméně významnou funkcí je i zmíněná role vyjednavačů. Dokonce někteří působí jen jako vyjednavači a žádné řemeslo neprovozují.
Řemeslníci tvoří v průměru 3-4 % z celkového počtu Tuaregů v rámci jednotlivých kmenových skupin, přičemž u některých skupin jich bývá tradičně víc, u jiných méně. Rozvoj cestovního ruchu v moderní době je pro tradiční řemeslníky příležitostí získat lepší výdělek, a to mimo pouštní tábořiště a vesnice. Mnoho jich odešlo do velkých měst, kde je vyšší koncentrace turistů. Úspěšně prodávají své výrobky za vyšší ceny a dodávají je i zahraničním společnostem, které je uvádějí na evropský trh. Vyrábějí zvláště tradiční šperky, ale přizpůsobují se i současné poptávce a své výrobky modernizují. Např. francouzská výtvarnice Aude Durou navrhuje design šperků, zadává jejich výrobu tuarežským kovářům v Agadezu a pak je prodává ve Francii.
Literatura:
Bernus Edmond : Les forgerons touaregs, in Encyclopédie berbère : 19. Filage-Gastel, Paris : Edisud, 1998, s. 2891-2897. Verze on-line : http://horizon.documentation.ird.fr/exl-doc/pleins_textes/pleins_textes_6/b_fdi_47-48/010012895.pdf
Bernus, Edmond : Place et rôle du forgeron dans la société touarègue, in Nicole Échard, ed., Métallurgies africaines. Nouvelles contributions. Paris, Société des africanistes (« Mémoires » 9), 1983, s. 237-251.
Casajus Dominique : Sur l’argot des forgerons touaregs, in Awal, Cahiers d’études berbères, 5,1989, s. 125-136. Verze on-line :
http://hal.archives-ouvertes.fr/docs/00/41/61/92/PDF/Casajus.argotforgerons.pdf
Hincker Catherine : Identité et métier des inaden. La valeur sociale des techniques chez les Touaregs de l’Ouest, L’Homme 2004/1, N° 169, s. 127-151. Verze on-line : http://www.cairn.info/revue-l-homme-2004-1-page-127.htm
