Rekviem pro nomáda / Kalakoa z rodu Tuaregů (GEO 2008/4)
V posledním čísle francouzského časopisu Geo magazine vyšlo vyprávění reportéra Michaela Stuhrenberga o životě a smrti jeho tuarežského přítele zvaného Kalakoa. Působivý příběh vypovídá o životě kočovných Tuaregů v posledních desetiletích a o událostech, které dnes otřásají nigerskou pouští.
Zde je jeho zkrácené převyprávění. Část psaná kurzívou je doslovný překlad krátkého úryvku.
Kalakoa, vlastním jménem Sidi Mohamed Imolan, byl z kmene Kel Tadele, který žije v jižní části Sahary ve středním Nigeru, mezi skalnatým pohořím Aïr a krásnou, ale vražednou písečnou pouští Ténéré. V zimě přes ni muži vodí své velbloudy pro sůl do oázy Bilma, vzdálené
Autor článku vypráví o roce 1984, kdy jižní Saharu postihlo hrozné sucho. Každoročně toužebně očekávaný déšť, který by obnovil zcela vyprahlé pastviny, tenkrát vůbec nepřišel. Zatímco většina nomádů se snažila zachránit přesunem na jih, Kalakoa se rozhodl vyrazit na sever. Chtěl své velbloudy zachránit za každou cenu. Vydal se tedy na nebezpečnou a strastiplnou cestu dlouhou 
pramen chyběl, zahrabal vaky s vodou. Pak se vrátil zpět pro své stádo čítající 60 velbloudů.
Po 40 dnech vyčerpávajícího pochodu je dovedl šťastně do Djanetu, kde přes svůj odpor k životu ve městě přečkal kritické období. Našel si práci, aby měl on i jeho velbloudi co jíst. Po dvou letech, krátce poté, co se do Nigeru vrátil déšť, se vrátil i Kalakoa, hrdě kráčející v čele svého stáda.
Obrázek : http://www.geo.de/GEO/info/newsletter/abo/54205.html?t=print
Další příběh dokazující silnou vůli přežít se odehrál v roce 2005. Když Kalakoa pronásledoval muflona v horách Aïr, nešťastnou náhodou se větev akácie zachytla o spoušť jeho staré pušky a vyšla rána, která mu těžce poranila levou nohu. Kalakoa si ošetřil ránu velbloudím tukem, který měl s sebou, a sám, bez velblouda, daleko od svého tábora, se vydal k nejbližšímu tábořišti. Puška mu posloužila místo berle a po několika hodinách zcela vyčerpaný narazil na tábořiště rodiny Tagobit, která se ho hned ujala. Ránu mu zavázali a poslali pro pomoc. Než přijel pick-up a odvezl ho do nemocnice v Arlitu, sněť zachvátila celou nohu a museli mu ji amputovat.
Michael Stuhrenberg viděl svého přítele naposledy letos v březnu. Místo nemohoucího starce našel statného muže, vzpřímeného, bez berlí, který chodil, a to bez cizí pomoci. Autor popisuje chvíle strávené v jeho táboře :
Nízký stan s dvěma větvemi zapíchnutými do písku, které slouží jako skříně a police. Na nich je zavěšené oblečení a kuchyňské potřeby. Na zemi stojí bílá kovová truhla ukrývající rodinné poklady, zvláště sváteční oblečení. Před stanem jeho žena Dakoye připravuje v pokleku jídlo. Ve velké míse promíchává velbloudí mléko, tlučené proso, kozí sýr a drcené datle. Kolem stanu pobíhají a postávají jehňata, kůzlata a mladí velbloudi. Idylický obrázek. Přesto je mi z tohoto osamělého stárnoucího páru smutno. Co jim zůstalo, teď, když nejstarší z jejich devíti dětí odešly za svým vlastním ostrovem samoty a ti mladší je budou brzy následovat?
„Ona má stan a já stádo“, vysvětlil mi Kalakoa. Nevypadal přesvědčen, že by on, muž, z této dělby vyšel zrovna nejlépe. Protože stan, „éhan“ v jejich jazyce, to není pouhý příbytek, ale představuje také vesmír. Jeho kruhová základna, to je Země, jeho střecha je nebeskou kupolí, spočívající na čtyřech kůlech, čtyřech pilířích světa. To celé shrnuje kosmický plán výstavby, jehož prostřednictvím se Bůh zjevil Tuaregům na úsvitu dějin. Od té doby se tento plán předává z matky na dceru. Stan patří ženě a muž je v něm pouhým hostem.
„Éhan“ označuje také střed všeho. Podle Kalakoy, se svět skládá z řady soustředně uspořádaných „essuf“, bytostí zvnějška, odjinud. Nejtěsnější kruh kolem stanu představuje první „essuf“, v okolí obydlí. Tak to pokračuje až k poslednímu „essuf“, kterým je Ténéré, poušť zbavená veškerého života, svět zcela mimo lidí.
Proč tedy Ténéré existuje? Proč Bůh stvořil prázdnotu?
„V poušti Ténéré přebývají Kel Essuf!“ tvrdil Kalakoa. Ti odjinud. Duchové, přízraky, ztracené duše a jiné zlé bytosti, které ohrožují klid nomádů a mohou mít i lidskou podobu. „Onehdy jsem je viděl. Seděl jsem na vrcholku duny, když procházeli dole. Bylo jich hodně.“
„Jak jsi poznal, že to jsou ti odjinud ?“
„Přešli a nepozdravili mě.“
Já sám jsem v životě potkal spousty lidí, které jsem nepozdravil, a tak jsem tomu nevěnoval velkou pozornost ...
O tři měsíce později dostal Michael Stuhrenberg z Agadezu podivnou zprávu, že Kalakoa zmizel. Týden nato se dozvěděl, co se stalo. Vojáci, kteří se pohybovali v kraji v souvislosti s ozbrojeným povstáním na severu Nigeru pod názvem Nigerské hnutí za spravedlnost, ho zatkli v blízkosti studny u Tezirzaytu. Byli s ním lidé z jeho kmene : slepý Abtchaw Kounfi a osmdesátiletý Aoussouk Kounfi. Vojáci je označili za spojence povstalců (že prý „pokládali miny!“) a po dvou dnech mučení je zabili, rozsekali na kousky a zahrabali vedle studny. Prezident Nigeru, Mamadou Tandja, prohlásil, že to byli „teroristi“ a že dostali, co zasloužili.
Povstalci MNJ se rozhodli tři starce pomstít a zaútočili na vojáky, kteří v klidu zůstali v Tezirzaytu a živili se masem Kalakových velbloudů. Výsledkem útoku bylo 15 mrtvých a 43 zraněných vojáků.
Tím končí vzpomínka na Tuarega, který dokázal přežít katastrofální sucho i smrtelný úraz, ale neubránil se hlouposti jedné vlády a jejích vojáků.
Poznámka k události v Tezirzaytu : MNJ zajala vvelitele komanda a jeho pobočníka, kteří měli na svědomí smrt Kalakoy a jeho přátel. Oba důstojníci byli mezi 72 vojáky zajatými při útoku na Tezirzayt a jsou stále v rukou MNJ. Podle MNJ se k zločinu přiznali a vysvětlili jeho okolnosti : od velitelství dostali příkaz, aby v kraji Tuaregů stříleli na vše živé, pokud se chtějí dočkat povýšení.
Aktualizace 1.4.2008 : tento článek vyšel i v českém vydání časopisu Geo magazín 4/08.
