Tuaregové

Nové číslo časopisu Lidé a Země (10/2010) uvádí rozsáhlou reportáž o Tuarezích z Mali včetně bohatého obrazového materiálu.

Začátek a pár krátkých úryvků z reportáže:

KAM VEDOU CESTY TUAREGŮ ?

Text: Romana Kratochvílová

Jsou Tuaregové stále ti tajemní a obávaní "rytíři pouště" anebo z nich zbyly jen stíny bezradně se ploužící vyprahlou pustinou? Jak vypadá jejich dnešní život a nakolik do něj zasahuje moderní civilizace?

Pro odpověď na tyto otázky jsem se vydala do kraje Adrar des Ifoghas, který leží v jižní části Sahary, v severovýchodním cípu Mali při hranici s Alžírskem. Je to kraj téměř zapomenutý v čase i prostoru, kde většina Tuaregů žije dodnes tradičním kočovným životem, v izolaci od ostatního světa. Bez elektřiny a tekoucí vody, bez televize a internetu. Nemají školy ani silnice, jen písek, skály, vítr a hvězdy. I když ...

První setkání s Tuaregy

Východiskem pro návštěvu Adrar des Ifoghas je starobylé město Gao, dostupné po silnici a po řece Niger, v zimě také letecky. Kdysi to bylo slavné centrum mocné Songhajské říše, o čemž svědčí hrobka Askiů čili hliněná mešita z 15. století. Dnes je křižovatkou různých etnik, mezi nimiž převažují černí Songhajové a Fulani a "bílí" Tuaregové. 

Od svých tmavších spoluobčanů, kteří svou živou spontánností dodávají městu ten pravý africký kolorit, se Tuaregové už na první pohled výrazně liší. Vysocí, štíhlí muži ve splývavém plášti zvaném "bubu" a s dlouhým šálem omotaným kolem hlavy kráčejí důstojně ulicí a mírně přezíravým pohledem shlížejí na své okolí. Působí elegantně, vznešeně a nepřístupně. I při prvním setkání projevují zdrženlivost, až nedůvěřivost, pocházející z dob, kdy zuby nehty bránili své dominantní postavení na Sahaře a každý cizinec pro ně představoval potenciální nebezpečí. Gaye, můj průvodce, se zpočátku choval vlídně, seriózně a ostražitě. Po pár dnech se z něj vyklubal milý společník s rošťáckým úsměvem. Jako pomocníka a kuchaře s sebou vzal mladíka jménem Aghali, který se dobrosrdečně uculoval od rána do večera.

[...]

Mezi ženami

Syetta, Bayova manželka, je statná a usměvavá žena středního věku, klidná, věcná a rozhodná. Žena se u Tuaregů těší velké úctě, ale na růžích ustláno nemá. Muži jsou často pryč a je tedy na ní, aby si sama poradila, když bouře strhne ohradu pro zvířata, když se zatoulá ovce, onemocní dítě, vyschne studna či dojde dříví. Tuarežky nejsou žádné křehotinky, jsou to silné, rázné a sebevědomé ženy, které jen tak něco nevyvede z míry. Řídí celý tábor a kromě vaření se starají o děti, hlavně ty nejmenší. Starší děti se pod jejich vlídným dohledem starají o sebe navzájem. Mladší poslouchá staršího a zároveň je pod jeho ochranou. I úkoly mají pevně určeny : dívky chodí pro vodu a dříví, chlapci pasou menší zvířata a dojí je. Nic však není dogma, v případě potřeby se role můžou promíchat, a tak lze vidět děvče jako pasačku anebo otce rodiny, jak vaří večeři, aniž by se tvářil, že je to pod jeho úroveň. 

Šestnáctiletá Raichatu je děvče na vdávání, kopie své matky jak ve vzhledu, tak i v chování. Srovná své sourozence jedním pohledem a zastane jakoukoli práci. O něco mladší Raicha je ještě plachá dívenka, držící se sestry jako klíště. Dopoledne obě vyrážejí k blízkému jezírku pro vodu a berou mě s sebou. Kráčíme přes rozlehlou zelenou louku plnou spokojeně se pasoucích zvířat všeho druhu. U jezírka je houf dětí, skáčou do vody, cákají a strkají se. Typické koupaliště plné dětského křiku a veselí. Opodál se pasoucí vebloudi občas natáhnou zvědavě dlouhý krk, shovívavě pokývají hlavou a pokračují nevzrušeně ve žvýkání. Přitahuju pozornost jakožto cizinka a Raicha se sestrou se tváří důležitě, že přivedly takovou atrakci. Nakonec naplní pomocí hrnečku dva gumové vaky vodou z jezírka a přivážou je pod břicho oslíkům, přičemž pečlivě podloží provaz polštářkem, aby se jim neodřel hřbet.