Tuaregové

Královna Tin-Hinan. Autor obrazu : Hocine Ziani. Zdroj : http://fr.wikipedia.org/wiki/Tin_Hinan

Byla vznešená a neodolatelně krásná, s velkýma, planoucíma očima, světlé pleti a pravidelných rysů. Pocházela z berberského kmene Beraber, z oázy Tafilalet na úpatí marockého Atlasu. Cestovala pouští na nádherném bílém velbloudovi v doprovodu své společnice a služebné, která se jmenovala Takamat. Po dlouhých týdnech putování Saharou dorazila do malé opuštěné oázy na úpatí impozantních skalnatých hor Ahaggar, jejichž špičaté vrcholky se ztrácely v mracích.

Horský masív Ahaggar (plošina Assekrem). Foto : P. Gruban. Zdroj: http://en.wikipedia.org/wiki/File:Asskrem_Hoggar_3.jpg 

Místo jí učarovalo, a tak se tam rozhodla zůstat. Ačkoli oáza byla liduprázdná, vysoko v horách, v nepřístupných jeskyních žili lidé kmene Isebeten. Byli velmi prostí a zaostalí, ale mírumilovní. Mluvili archaickým jazykem a živili se lovem muflonů, chovem koz a sběrem divokých plodů. Krása a vznešenost neznámé cizinky je okouzlila a Tin-Hinan se záhy stala jejich královnou.

Tin-Hinan měla tři dcery : Tinert (antilopa), Tahenkot (gazela) a Tamerwelt (zaječice), které se staly zakladatelkami tří vládnoucích kmenů, z nichž nejvyšší postavení získal kmen Kel Rela. Dcery služebné Takamat založily podřízené kmeny Ihadhanaren, Aït Loaien a Dag Rali. Tin-Hinan jim věnovala oázy na úpatí hor, které se staly jejich majetkem a na které jejich potomci mají dodnes dědičné právo.

Takto se Tin-Hinan stala zakladatelkou Kel Ahaggar, prvního kmenového svazu Tuaregů.

Legenda a Tuaregové

Tak praví legenda, kterou si dodnes ahaggarští Tuaregové vyprávějí a která pro ně představuje počátek jejich dějin. Legenda existuje ve více variantách, které se od sebe liší v detailech, ale hlavní kostra příběhu je všem verzím společná. Neříká však, proč Tin-Hinan opustila svou zemi a vydala se na obtížnou cestu pouští, zda putovala pouze se svou služebnou či zda je doprovázeli i muži, ani kdo byl otcem jejich dětí. Pro Tuaregy to není důležité, neboť legenda uvádí všechny podstatné informace o jejich společnosti.

V první řadě dokládá příslušnosti Tuaregů k Berberům (berberský původ Tin-Hinan). Putování Tin-Hinan pouští a její jméno (poutnice) odpovídá kočovnému způsobu života Tuaregů a jejich schopnosti se v poušti bez problémů pohybovat. Tin-Hinan také dala Tuaregům velblouda, který má v životě pouštních kočovníků zásadní význam. Bez nich by těžko přežili, dobývali nová území či vedli karavanní obchod. Chov vysokých bílých velbloudů je dodnes pýchou Tuaregů.

A především se Tin-Hinan stala královnou místního lidu, čímž získala pro sebe i své potomstvo (všechny kmeny skupiny Kel Ahaggar) právo na území. Její vztah s Takamat ospravedlňuje nadřazený a podřízený vztah kmenů, které vzešly z jejich potomků. Ty, které založily dcery Tin-Hinan, jsou "urozené" (vládnoucí, kmeny válečníků). Kmeny vzešlé z potomků služebné Takamat jsou vládnoucím kmenům povinovány úctou a odváděním daní (kmeny pastevců).

Příchod Tin-Hinan na cizí území, ovládnutí původních obyvatel a vytvoření nového společenství ve spojení s nimi odpovídá způsobu, jak se Tuaregové postupně usazovali na nových územích. Místní obyvatelstvo začlenili do své společnosti a postupně s ním splynuli. Většinou mu také přisoudili nižší postavení. Některé verze legendy uvádějí, že "urozený" kmen Kel Rela vznikl spojením dcery Tin-Hinan a příslušníka jiného tuarežského kmene, kdežto podřízené kmeny založily dcery služebné Takamat ve spojení s původními obyvateli Isebeten. Příslušníci kmene Dag Rali dodnes zdůrazňují, že jsou potomci nejen Takamat, ale i místního kmene Isebeten. To se může zdát podivné, neboť je legenda líčí jako lidi primitivní až hloupé. Na druhou stranu ale byli původními obyvateli kraje, žili zde před příchodem Tin-Hinan, tedy dříve než předkové vládnoucího kmene Kel Rela. A to je velmi důležité, protože to zvyšuje jejich prestiž.

Krása a charisma Tin-Hinan, její vnitřní síla a schopnost ovládnout celý kmen, to vše zdůrazňuje úctu, jakou dodnes Tuaregové chovají vůči ženám. Žena má u nich v porovnání s většinou afrických kultur výjimečné postavení, je majitelkou a paní domu (stanu), je silná, samostatná, kultivovaná - ona vychovává a vzdělává děti, vypráví staré příběhy, zpívá písně a také je skládá, hraje na hudební nástroje, učí děti písmu tifinar a základům náboženství, zkrátka uchovává a předává dalším generacím veškeré znalosti, tradice a kulturu.

Na počátku nové společnosti je Tin-Hinan a její služebnice, na počátku nových kmenů jsou jejich dcery, vždy ženy. O mužích není ani zmínka, jako by otcové, synové nebo bratři nebyli důležití. To vysvětluje matrilineární princip společnosti : postavení jedince ve společnosti a jeho příslušnost ke kmeni se odvozuje od matky. Děti sestry se těší stejné pozornosti jako děti vlastní, někdy i větší. Strýc z matčiny strany je povinen se o děti sestry v případě potřeby postarat. Dokonce dědicem vlády bývá ne syn, ale synovec předchozího náčelníka, přesněji syn jeho sestry. U Kel Djanet (jihových. Alžírsko), kteří už dávno nekočují a žijí v domech, může pouze dědit půdu žena, muž nikdy.

Zajímavé je, že podle jedné z verzí se Tin-Hinan vdala za náčelníka Kel Ahaggar jménem Sidi ag Mohammed Elkhir. A podle historiků se právě až od tohoto náčelníka začal uplatňovat princip, že vládu dědil syn sestry. Předtím dědil náčelnický "buben" vlastní syn.

Nejsou ale jen Kel Ahaggar a není jen Tin-Hinan. Existují i další kmenové svazy (Kel Ajjer, Kel Aïr ...), které mají své legendy a své zakladatelky. Například v oblasti Iférouan (Niger) se vypráví o ženě jménem Sabnas, která přijela na velbloudovi v doprovodu dvou služebných. Místní náčelník Azerzer si ji vzal za ženu a jako věno jí daroval území Iférouan. Od té doby vládnou kraji potomci Sabnas na základě dědičného práva.

Tin-Hinan pohledem historiků

Když Francouzi počátkem 20. století ovládli Ahaggar, objevili pro svět Tuaregy a také jejich legendu o Tin-Hinan, která už od počátku vzbuzovala zvědavost badatelů. Co je legenda a co skutečnost?

Vědci objevili ve slavném historickém díle arabského učence Ibn Chaldúna z 15. století zmínku o ženě zvané "kulhavá Tiski", která je tu představena jako "pramáti" všech zahalených obyvatel pouště. Vznikla tak teorie, žeTin-Hinan a "kulhavá Tiski" jsou jedna a tatáž osoba.

V roce 1925 přinesly archeologické výzkumy úžasný objev: u vesničky Abalessa, 80km od Tamanrassetu (hlavní město Ahaggaru) byla nalezena monumentální hrobka s 11 místnostmi, vzájemně propojenými a obehnanými kamennou zdí. V jedné z těchto místností byly na podlaze ohromné kamenné desky, pod nimiž se skrýval podzemní hrob. A v něm na dřevěném vyřezávaném loži spočívala ženská kostra v zachovalém stavu, s mnoha cennými předměty a zlatými a stříbrnými šperky. Tin-Hinan! Vědci byli přesvědčeni, že našli přesně to, co hledali. A s určitými otazníky jsou o tom přesvědčeni stále. Kostra putovala dokonce do New Yorku, aby ji shlédli i američtí badatelé. Dnes je uložena a vystavena v muzeu Bardo v Alžíru.

Vědci zjistili, že hrob pochází ze 4. století nl. V té době byla severní Afrika součástí římské říše, což by mohlo vysvětlovat odchod Tin-Hinan ze své země, zmítané odbojem Berberů proti římské nadvládě. Nalezené předměty a šperky prozrazují původ z oblasti afrického Středomoří. Tvar a velikost hrobky, na Sahaře zcela ojedinělé, připomíná římskou pevnost. Podle jedné z teorií se tam zastavila skupinka římských vojáků, kteří prchali před berberskými povstalci. Zřejmě si postavili malou obrannou pevnost a po čase, když nebezpečí pominulo, zase odešli. Místní obyvatelé pak pevnost použili jako hrobku.

Maketa hrobky Tin-Hinan, Muzeum Bardo, Alžír.
Zdroj : http://fr.wikipedia.org/wiki/Fichier:Tombeau_Tin_Hinan.jpg

V r. 1968 byly provedeny další archeologické analýzy ostatků Tin-Hinan a přinesly nové informace : jedna noha byla postižena deformací, která musela majitelce kostry způsobit těžké kulhání. To potvrzuje teorii o "kulhavé Tiski". Na druhé straně ale zpráva zpochybňuje, že šlo o ženu. Výška 170-175 cm, široký hrudník, úzká pánev, štíhlé nohy - kostra tvarem připomíná spíš muže. Nebýt toho, že šperky jsou vyloženě ženské, vědci by se přiklonili k názoru, že kostra patřila muži. Pokud to byla žena, měla mužskou postavu a je téměř vyloučené, že měla děti.

Později objevil M. Gast v In-Saláhu arabský rukopis, v němž je krátká zpráva o Tin-Hinan Wallet Malik (dcera Malika), která se zastavila v oáze In-Saláh cestou do Ahaggaru v r. 1620. Jméno Tin-Hinan je zapsáno tifinarem, ačkoli celý text rukopisu je psán arabským písmem. Žádné další podrobnosti tam nejsou, není ani jasné, proč se o tom autor textu vůbec zmiňuje. Nicméně tato informace by odpovídala historické době, kdy se podle historiků skutečně utvářelo kmenové seskupení Kel Ahaggar (17.-18.stol.). I samotní Tuaregové mají představu, že Tin-Hinan přišla asi před 200-300 lety, v podstatě "nedávno".

Legenda stále žije

Tuaregům je celkem jedno, jestli je kostra z Abalessy Tin-Hinan či kdokoli jiný. Tin-Hinan žije v jejich paměti i ve vzduchu, který dýchají. Je pro ně symbolem jejich národní existence, jejich kultury a tradic. Tin-Hinan ale ožívá i v představách cizinců, které legendární příběh zaujal.

Už v r. 1918 poskytla legenda námět románu Atlantida, který napsal francouzský spisovatel Pierre Benoît. Tin-Hinan se v románu jmenuje Antinea a je záhadnou vládkyní kraje Ahaggar, který je podle autora záhadně zmizelou Atlantidou.

Alžírský režisér Rabie Ben Mokhtar natočil r. 2007 polodokumentární film Tin Hinan ... tuarežská legenda (Tin-Hinan...Légende touarègue, 52 mn). Film líčí strastiplnou cestu Tin-Hinan pouští, prchající před krutými útočníky, kteří napadli její město. Když pak Tin-Hinan dorazí po mnoha útrapách k ahaggarským Tuaregům, pozná mladého Amastana, kandidáta na právě uvolněné náčelnické místo. Pomůže mu překonat nástrahy jeho soupeřů a usmíří znesvářené kmeny. Amastan pak stane v čele celého kmenového svazu a Tin-Hinan se stane jeho ženou.

Další alžírský režisér Yahia Mouzahem natočil o rok později krátký fiktivní dokument Tin-Hinan (26mn). Malá ukázka z filmu :

Tin-Hinan je také název festivalu saharské kultury, který se koná každý rok v Tamanrassetu. Od roku 2010 nese název Mezinárodní festival umění Ahaggaru (Abalessa-Tin Hinan). Část akcí se koná u hrobky Tin-Hinan v Abalesse.

Zdroje :

BADI, D., Tin Hinan : un modèle structural de la société touarègue. / Dida Badi, p. 199-205 ; In : Etudes et documents berbères, n° 12 (1995)

GAST M., Témoignages nouveaux sur Tin-Hinan, ancêtre légendaire des Touaregs Ahaggar. Revue de l’Occident musulman et de la Méditerrane, 13, 1973, pp. 395-40. Aix-en Provence.

GREBENARD D., Le tombeau d’Abalessa et la légende de Tin-Hinan. Athar, no 4, Alger, 1993.

PANDOLFI, P., Les Touaregs de l'Ahaggar, Sahara algérien: parenté et résidence chez les Dag-Ghâli. KARTHALA Editions, Paris. 1998.

Tin-Hinan, reine des Touaregs, Radio France internationale

Tin-Hinan, Wikipedia

L’énigmatique Tin Hinan, journal L'Expression (Algérie)

Tin Hinan, une reine ou un roi ? Elwatan

Festival International Des Arts de l'AhaGgar - Facebook