Tento článek byl napsán pro Hospodářské noviny (IHNED.cz) ve snaze přehledným způsobem objasnit, co se v Mali děje, a korigovat značně zkreslené informace, běžně se objevující v našich médiích.
Omlouvám se za titulek i úvodní text, ten si redakce upravila sama, aby tam za každou cenu dostala "Afghánistán". Asi je to atraktivnější, nevím ...
Mali, zraněná země v rukou dravců
Romana Kratochvílová
Mali bylo donedávna vzorem africké demokracie s harmonickým soužitím různorodých etnik. Teď je v zemi bezvládí a o moc bojují islamisté, Tuaregové a armádní pučisté. Co se v Mali stalo? Proč hrozí, že se oblast stane novým Afghánistánem?
Všechno začalo téměř romantickou vzpourou Tuaregů a jejich bojem za svobodu. V polovině ledna zaútočili na vojenské základny, postupně vyhnali armádu z celého severu a začátkem dubna vyhlásili samostatný stát Azawad.
Vzápětí nato se za nimi vyrojili mohutně vyzbrojení salafisté, rozjásané osvoboditele odsunuli stranou a chopili se vlády. V současnosti terorizují vyděšené obyvatelstvo striktním islamismem, ničí památky v Timbuktu a posilují své řady.
Zbytek Mali, čili jih s hlavním městem Bamakem, na tom není o moc lépe. V březnu provedla skupina rozzlobených vojáků nečekaný státní převrat (měsíc před prezidentskými volbami!), údajně proto, že je vláda posílá špatně vyzbrojené na jatka proti Tuaregům do pouště. Vyvolali pučem naprostou anarchii a vojenské jednotky bez velení vzaly nohy na ramena a přenechaly celý sever napospas nepříteli.
Všeobecně se očekávalo, že se politické síly budou snažit přeorganizovat, aby získaly ztracené území zpět, ale kdež. Politici se rozštěpili na pro-pučisty a anti-pučisty a pustili se navzájem do sebe. Vyvrcholením byl fyzický útok na dočasného prezidenta, který musel na léčení do Paříže, a bezvládí trvalo vesele dál, bez ohledu na zoufalou situaci na severu, kde lidé dospěli k názoru, že už je Mali odepsalo.
O Azawad se dělí tři islamistické skupiny: v Timbuktu vládne alžírská Aqmi (Al-Káida islámského Maghrebu), tolerovaná na severu už 10 let malijskou vládou, asi i proto, že z jejího výnosného pašování zbraní a drog profitovali nejen místní narkobaroni (všech etnik), ale i státní špičky. Gao ovládá mladé mauritánské hnutí MUJAO (Hnutí pro jednotu a džihád v západní Africe) a Kidal je v rukou skupiny Ansar Dine (Ochránci víry), kterou řídí Tuaregové z místního kmene Iforas, kdysi nejmocnějšího v celém kraji. Salafistická ideologie je pro tyto Tuaregy zřejmě spíše prostředkem k obnově někdejší moci.
Ne všichni Tuaregové bojují za svobodný Azawad. Boje rozpoutalo tuarežské hnutí MNLA (Národní hnutí za osvobození Azawadu), jehož vedoucí představitelé pobývali většinou v zahraničí nebo v pohodlných vilách v Bamaku, pro obyvatele Azawadu tedy osobnosti neznámé či málo důvěryhodné. Dnes je jasné, že ačkoliv se boje o Azawad odehrávaly pod hlavičkou MNLA, hlavní údernou silou byly jednotky islamistů.
Těžko říct, zda si vůdci MNLA naivně mysleli, že se pak islamistů nějak zbaví, nebo zda šlo o určitý komplot. V každém případě hnutí zdaleka nereprezentuje malijské Tuaregy jako celek a už vůbec ne celý Azawad. Tam totiž žijí také Arabové, Fulbové a početní Songhajové, jichž se nikdo neptal, jestli nezávislost chtějí. Nikdo se neptal ani Tuaregů samotných, jimž se většinou tento způsob boje ani jeho vůdci příliš nelíbí. O tom svědčí i to, že jich statisíce uprchly za hranice nebo se schovaly v poušti.
Songhajové chápou ofenzívu MNLA jako snahu Tuaregů o nadvládu v celém Azawadu, což je pro ně nepřijatelné. Jejich odpor jde tak daleko, že jsou ochotni se spojit i islamisty nebo organizovat obranné milice, jen aby unikli tuarežskému diktátu. Podobné milice tady už jednou v minulosti byly a prosluly svou krutostí nejen proti povstalcům, ale proti všem Tuaregům bez rozdílu. Hrozba občanské války je tedy skutečná a Tuaregové proto utíkají nejen ze severu, ale i z jižních částí země.
V postoji okolních zemí k malijské krizi můžeme sledovat dvě tendence : regionální velmoc Alžírsko i jeho spojenec USA se chovají velmi opatrně, jako by bez zvláštního zájmu čekaly, co se z toho vyvine, zatímco západoafrické státy s Francií za zády se prostřednictvím Ecowasu (Hospodářské společenství západoafrických zemí) staví razantně do role poručníka Mali a řeší krizi v podstatě za něj, dosud však kupodivu bez výsledku. Možnost vojenské intervence si přehazují jednotlivé země jako horkou bramboru a nemohou se k ničemu stále odhodlat.
Nicméně nejnovější události naznačují, že zřejmě nastal čas k akci. Francie 4. srpna prohlásila, že vojenská intervence afrických jednotek v Mali je "nevyhnutelná" a že ji materiálně podpoří. Malijský prezident D. Traoré se před pár dny konečně vrátil z léčebného pobytu ve Francii a má asi týden na sestavení akceschopné vlády, tedy hlavně schopné odsouhlasit zahraniční intervenci.
Po kolotoči návštěv západoafrických prezidentů v Paříži se francouzský ministr zahraničních věcí vydal minulý týden na okružní cestu po západní Africe. Francie též předsedá tento měsíc Radě bezpečnosti OSN, čehož chce Ecowas využít a předložit jí žádost o schválení vojenského zásahu v Mali.
V plánu je zajištění bezpečnosti v Bamaku a poté útok proti zahraničním teroristickým skupinám (Aqmi a MUJAO). Místní ozbrojené skupiny Tuaregů (MNLA, Ansar Dine) mají naopak s Ecowasem a malijskými jednotkami spolupracovat. Ač to zní neskutečně, jednání Ecowasu s oběma skupinami opravdu probíhá, byť za zavřenými dveřmi. MNLA se v Burkině Faso reorganizuje a souhlasí s pomocí afrických jednotek, avšak spolupráci s malijskou vládou odmítá. To znamená, že buď mluvčí hnutí zaspal dobu anebo zemi čeká ještě další pohroma, než se MNLA umoudří.
Otázkou zůstává, zda je záchranná akce logickým vyústěním série nelogických událostí, které uvrhly zemi do chaosu, anebo zda je součástí jakéhosi plánu. Strategická poloha země a dosud nevyužité podzemní bohatství (ropa, uran) na severu by mohly být důvodem. Druhou otázkou je, kam válka s teroristy může dojít, oblíbené přirovnání k Afghánistánu moc nadějí nevzbuzuje.
